Jedeme na výlet!

9. dubna 2015 v 11:02 | vilemina |  Laskavé vzpomínání

Už jsem dlouho nevzpomínala...
Od jara do podzimu jsme jezdili na výlety, neumím si život bez nich představit. Aspoň v dětství tomu tak vždy bylo, výlet nebo vycházka bez ohledu na počasí patřil k rodinným víkendům.




Jak jsme se sestrou rostly, výletní trasy se úměrně (a někdy i neúměrně) prodlužovaly. Jezdilo se vlakem do Posázaví či na Brdy, v zimě aspoň na nějakou konečnou tramvaje. Pak se v rodině objevilo auto a jezdilo se autem, ještě později na víkend pod stan.To byla zlatá šedesátá mého dětství.




Na jednodenní výlet se moc nevařilo, stačil namazaný chléb a jablko, mrkev nebo kedlubna, tatranka, i něco doma pečeného. Na autovýlet se vyrobil bramborový salát a naložil do dvou plastových sandwichových krabiček z NDR s hlubokým víkem, takže na louce stačilo jen rozložit čistou utěrku (na této etiketě matka trvala), krabičky otevřít a rozdělit porce do nich. K tomu hromada bůčkových placek, tehdejší velká móda a z nouze ctnost, bůčku bylo k dostání dost. Placky jsme plácaly den předem a ráno je matka rychle usmažila. Vzpomínáte?



Bůčkové placky

1 kg bůčku (tučnějšího)

1 vejce

Voda

Sůl

Maso umeleme nahrubo, přilijeme sklenku vody a osolíme. Promícháme a dáme do druhého dne odpočinout do lednice. Tvoříme karbanátky a smažíme po obou stranách dozlatova.



Finta byla v přidané vodě a v hrubém mletí, z kupovaného to nějak nešlo. Placky se samozřejmě hodně vypekly, dělaly na pánvi velké bubliny. Bůček byl velmi sádelnatý. Někdy jsme opékali na lískovém prutu buřty. Otec nás učil je nařezat a neříznout se, opékat ne v plameni, ale nad ním, aby hned nezčernaly. Když nějaký buřtík skončil v ohništi, to bylo povyku: "Co s tím děláš? Nemůžeš dávat pozor?" "Počkej, já ti ho vytáhnu, než se celej spálí… pozor na ty uhlíky… no, je to trochu od popela, to se otře. A je horkej, nešahej na to, ukaž, tohle se trochu odkrojí…" Opečený buřt bylo třeba stáhnout z prutu a nechat schladit na připraveném chlebu, do kterého se pěkně nasákla mastná šťáva - lahoda, kterou buřty v dospělosti už nikdy nepřekonaly.

Pití bývalo málo, v nejlepším případě musel stačit litr ochuceného čaje pro celou rodinu na den. Láhev netěsnila nikdy spolehlivě žádná. Těžší skleněné se nikomu nechtělo s sebou vláčet, ty z umělé hmoty zas mívaly divný čuch, který se žádným mytím nedal odstranit. Tekutiny jsme někdy doplnily ještě u přírodní studánky. Na místa vybavená hospodami, cukrárnami či stánky jsme často ani nepřišli. A když ano, nic moc se tam nekupovalo, to se prostě nedělalo, navíc zbytečné utrácení a pochybná kvalita! Žízeň se měla zkrátka vydržet, kdepak nějaký pitný režim: "Nemusíte furt něco lemtat! Proč jste se nenapily doma? A vůbec, napijte se slin!" Pozdější varianta byla: "Zálesáci si daj do pusy dva křemílky…" Z důvodů dnes naprosto nepochopitelných se pitím šetřilo.

Jako moučník jsme připravily hned ráno do velkého ešusu piškoty slepované džemem a zalité pudinkem, to už jsme my holky ovládaly. Do půl litru mléka se dávalo 8 kostek cukru. Nakonec lžíci rumu nebo kousek másla, obojí chuť úžasně zlepší. A ovšem nepřipálit! A nenechat si mléko překypět, aby nezamořilo puchem celý byt! Učila jsem se vystihnout ten správný okamžik, kdy plamen stáhnout - když to bylo moc brzy, muselo se zas déle čekat na var, cukr se začal připalovat. Ani nevím, kdy mě konečně napadlo přidat cukr až do pořádně horkého mléka, ale aby se ještě stihl rozpustit. Je to trochu lepší.

Otec vanilkový pudink miloval a někdy ho taky připravoval. Vždycky dal vařit všechno mléko a prášek pak rozmíchal ve vodě, "aby toho bylo víc". Ale matka to neomylně poznala: "Je to bez chuti! Že jsi tam zase přidával vodu?" Vždycky zapíral.




V Jabkenicích, kam jsme jezdili aspoň jednou ročně, se krom krásné obory nacházel i rybník na koupání. Když jsme tam na jeden jarní výlet vzali i babičku, nachystali jsme všechna jídla "na s sebou": salát, placky, pudink i nějaké koláčky či ovoce, piknik jak malovaný. Měl být. V okamžiku, kdy jsme se po vycházce vrátili k autu pro zásoby, žádné tam nebyly! "Kde je ta taška?" zoufale přehrabovala věci v kufru matka, měli jsme jich s sebou dost, deky, plavky, ručníky, svetry a pláštěnky, balón nebo badminton. "Ta s jídlem?" tázala se znovu, aby bylo jasno. "Já nevím, já ji tam nedával." "Ale tos měl, kdes ji nechal?" "Já se o vaše tašky nestarám…" "Jaký vaše, pro tebe to snad nebylo? Zrovna když vezmeme matku na výlet..." Pak ještě jsme byly zpovídány my, kde jsme tu tašku viděly naposled, jak to, že jsme si nevšimly, že v autě není a podobně. "Tak to zůstala na chodníku, to je jasný, no to o všechno přijdem," zoufala si matka, "co v tý tašce ještě vůbec bylo? Taková škoda…" "Tak to nevadí, pojedem do nějaký hospody, ne," zkusila to babička. "Jestli nějakou najdem," oponoval otec, který hledání hospod z duše nesnášel. "Nějaká tu snad bejt musí," uzavírala debatu matka. "Tak se ještě vykoupem a pak se pojedem najíst."

Po koupání jsme byli už všichni náležitě hladoví a vydali jsme se hledat něco k jídlu. Nikde v okolních malých vesničkách nic nebylo. Našli jsme nakonec otevřenou jen nějakou obyčejnou hospodu, kde se nevařilo. Ženské si daly kafe a my pití, ale k jídlu tam měli jen postarší zvlhlé slané tyčinky, takové ty silné, a trochu jsme se zaplácli nějakými sladkostmi. Celý výlet byl zkažený, přes krásné počasí jsme se vrátili brzy.

A taška s jídlem? Na chodníku nebyla: "No jo, to ji někdo odnesl, já to říkala…" sýčkovala matka, "Co jsme tam jen ještě měli?" Taška stála v předsíni hned za dveřmi. Piknik doma byl skvělý, všechno jsme snědli a chutnalo nám ještě dvakrát tolik než venku!

Jindy jsme si vzali na výlet třeba květákové placky nebo sekanou, pomazánku z vajíček, pečené kuře. To ale matka neměla nastudeno ráda, stejně jako smažené řízky, které třeba na školním výletě měly s sebou snad všechny děti krom nás!

Zakously se do nich, sotva jsme vyjeli. Jen jsem zírala, že se pak okamžitě vrhaly ke každému stánku, nakoupily si všechno možné, a to pro ně znamenalo užívat si výletu. Bonbóny, žvýkačky, limonády, buřty, cukrová vata, zmrzlina, čokoláda, všechno se to lepilo...
(úryvek z Cukru na nitku, mojí knížky vzpomínek od dětsví do svatby, zejména zaměřené na vaření - pokračování vyjde na podzim, smlouva je podepsaná, nebojte)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 9. dubna 2015 v 13:27 | Reagovat

Bůčkové placky, oh, kterak slastně to zní...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama