Na horách v 60. a 70. letech

14. ledna 2010 v 20:40 | vilemina |  Laskavé vzpomínání
Bílá záplava všude kolem, vzduch jako na horách i v hlavním městě. Bohužel aktuálně na zimní zábavy moc pomýšlet nemůžu. Ale zavzpomínat, jak se tam za mého mládí jedlo, to snad ano.

Jedna z nejstarších vzpomínek je asi z Tater, kam mě se sestrou vzal otec na poukaz ROH, těsně před školní docházkou. Matka nás vyprovázela s obavami, jak to zvládne, když sama jet nemohla, ale my se všichni těšili do hotelu s veškerým zaopatřením. Ubytování bylo luxusní, v pokoji s vlastní koupelnou, vybavenou sedací vanou!
Z domova jsme měly se sestrou nakázáno, že máme sníst vše, co dostaneme, a že nemáme jíst zmrzlinu. Otec nám ji totiž přes matčin nesouhlas občas dopřál, sám ji miluje dodnes.
Hned první den jsme se dostali do neřešitelné situace: zmrzlina byla součástí večeře! Tak jsme ji snědli s pocitem, jak jsme na to vyzráli.
Na výběr byla vždy tři jídla, objednávala se den předem. Jednou mě zaujaly rezance s orechami - vůbec jsem si nedovedla přestavit, o co jde, tak nějak jsem doufala, že by to mohly být řízky, tedy rezne, třeba nějaké menší? Ale tušíte, byly to nudle s ořechy, ovšem velice chutné, vydatně máslem polité. Tu chuť si pamatuju dodnes, ale už těžko rozluštím, v čem byly tak výjimečné. Párkrát jsem se o to pokoušela, ale nebylo to nějak ono. V Tatrách se vařilo dobře, také jsme zjistili, co je pečeň (myslím, že otec si moc jistý nebyl) nebo kapusta, i na ty řízky došlo.
Jezdily jsme i na mnoho školních lyžařských kurzů díky matčině aktivní účasti od nějaké druhé-třetí třídy. Úroveň ubytování a stravování se řídila hlavně tím, jaké možnosti "sehnat chatu" měli rodiče třídy, která jela na kurz podle osnov povinně.
Tehdejší osmáci nám připadali ohromně dospělí. Starali se o nás, dělili se o pamlsky, my jim zas nechaly nějaký ten knedlík navíc či zbytek polívky.
Chaty byly dosti daleko od dopravy, většinou jsme museli lézt do kopce několik hodin, aspoň se mi to tehdy zdálo nekonečné. Zavazadla se někdy vezla, jindy nesla. Zásoby byly namístě od podzimu, čerstvé potraviny se tam vozily taky třeba jen jednou dvakrát týdně.
Proto nám připadalo úžasné, že jsme na jedné chatě (že by na Hříběcí?) měli teplý měkký chléb každý den - chatař ho totiž rozpékal v troubě po bochníkách, předtím trochu navlhčil, fungovsalo to dokonale a bylo to moc příjemné.

Jídla bývala obyčejná, ale po výcviku chutnala. Na chatě se dala koupit nejvýše tak nějaká tatranka, sójový suk či česká žvýkačka, a tak když se uprostřed týdne ve jménu odpočinkového dne sešlo dolů do civilizace, všichni tam dle výše svého kapesného vzali útokem cukrárnu nebo bufet se saláty - ano, třeba legendární bufáč ve Špindlu. Už nestojí.

I v Harrachově jsme byly několikrát, dokonce v chatě ČSTV na Rýžovišti ještě před přestavbou, tam to taky bylo vyhlášené. Místní cukrárna byla rovněž pamětihodná se svými laskonkami a snad i koňakovými špičkami, jestli si to nepletu. A pro nás tím více, že nám matka ukazovala, kde za cukrárnou v malé muldě, dnes až legrační, lyžovali zamlada odvážně naše babička a prastrýc, kteří tam kdysi taky chodili.

V gymnaziálních letech s oddílem jsme si na jednoduché chatě ochránců přírody vařili na bombě, semtam něco na kamnech. Jako často v polních podmínkách byl problém s rýží, ta se spíš vařila ve vodě než dusila na olejové cibulce, a v nevalných hrncích se připalovala až na centimetr tlustě, ba i dva! Jeden takový zoufalý hrnec pamatuju, dlouho jsme se s ním trápili!
Pilo se hodně čajů, vylepšených sirupem. Taky jsem párkrát zažila rozpouštění sněhu, když studna zamrzla nebo jen tak na zkoušku. Má zvláštní chuť, i když je sníh (relativně) čistý.

Později jsem jako vedoucí byla taky na jedné chatě bez elektriky, s kamny v jídelně i v obou společných noclehárnách. Voda tam tekla - v kuchyňce upravené z bývalého chlívku tekl potůček svedený trubkou rovnou do kamenné nádrže, ale tam smočit ruce nešlo! Vařit se tam dalo - s čelovkou nebo při svíčkách na kamnech. Kolegyně měla zlepšovák na nádobí. Samozřejmě každému jen jeden talíř na polévku i hlavní jídlo, dojídat, a zejména - nepokládat talíře na sebe, aby se daly opláchnout jen zhora!
Pravda, asi dvakrát jsme v rámci výletu nakrmili děti v nějaké hospodě, jinak jsme si tam všechno jídlo museli donést, taky to bylo aspoň dvě hodiny chůze do kopce. Ale v té době, a není to víc jak 25 let, to bylo spíš běžné, žádná škola přežití:)
(obr. z wikimedia - Petrova bouda)
A ještě jeden krkonošský nápoj bych měla vzpomenout, dlouho jsme ho napodobovali - na nějaké tradiční chatě, ale nevím už které, možná na Martinovce, vařili grog s hřebíčkem - bylo to voňavé, zjemňoval chuť rumu a s citrónem to bylo báječné pití pro vymrzlé lyžaře - ale ve věku kolem patnácti se zdál úžasný asi každý nápoj se stopou alkoholu:)
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 toffo toffo | Web | 16. ledna 2010 v 7:56 | Reagovat

Ve Vysokém nad Jizerou také bývala - možná ještě je - špičková cukrárna. Nej byly griliášové trubičky s čokoládovou polevou, plněné čerstvou šlehačkou. A žloutkové řezy.
Jako děti jsme jezdily autobusem z lyžařského výcviku s balíčkem dortů na klíně. Cesta trvala dobré tři hodiny :-).

Pamatuji se na zkušenější kamarády - lyžaře. Ti nejdříve vybalili šišky salámů, sklenice okurek a nacpali je mezi dvojitá okna, místo do lednice. No, já jsem v batohu měla si pár tatranek :-).

2 petra petra | 17. ledna 2010 v 13:58 | Reagovat

Příjemné i žertovné počtení a až protekčně zážitků se školou spojených!
Z různých ŠvP mám nejbarevnější vzpomínky na Masarykovou chatu na Šerlichu, kde nás vykrmovali nejúžasnějšími borůvkovými knedlíky! Lesní plody olbřímí velikosti jsme si na ně vlastnoručně trhali pár metrů od chaty a v takovém množství, že jsme jimi ještě štědře po hrstech krmili i bernardýna pana správce.
A taky tam většina z nás viděla prvně v životě barevnou televizi!
A marodům tam strašně chutnaly rohlíky máčené v bílé kávě...:)

3 Vilemína Vilemína | E-mail | Web | 17. ledna 2010 v 19:11 | Reagovat

Toffo: to je fakt, vozilo se něco s sebou, oplatky, pomeranč, čokoláda na nejhorší časy...a kromě nás ( z nějakých důvodů je matka zavrhovala) měli všichni řízky...

Petra: tak to si budu muset taky na něco rozpomenout, protože na ŠvP jsem byla 3x, z toho 2x chytla angínu...tak příště.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama