Ovocné knedlíky mého mládí

25. října 2009 v 7:41 | vilemina |  Laskavé vzpomínání
Ovocné knedlíky byly a dodnes jsou jedním z nejoblíbenějších jídel mého otce. I ty poslední švestkové si moc pochvaloval. Za nejlepší však považuje odjakživa meruňkové, to je dáno tím, že pochází z Moravy.
Ale v Čechách to bylo nedostatkové zboží a náhoda, když jste neměli žádného známého majitele stromu. Ani na chalupě na severu meruňky nerostly, tak otec vyžadoval knedlíky ze všeho možného, sotva to něco začalo zrát, a matka se s nimi kolikrát pěkně mořila. Nejčastěji používala odpalované těsto z krupicové kaše. Ale byla i jiná těsta, tvarohové nebo Knemix ze sáčku, velká vymoženost. Do toho se přidával tuk a bylo až moc nadýchané, skoro jako kynuté.
Vždy hudrala: "Jak mám dělat knedlíky na jednu višni, mirabelku, angrešt? To nejde!"

Ale přemluvil ji a my jsme balily do lepkavého těsta tři čtyři kousky, hromádku rybízu či borůvek, no pak se to nemělo trhat! Když ještě k tomu bylo ovoce měkčí, byly to chvíle plné zoufalství! Ovocná šťáva těsto rozmočila, čím déle jsme koulely, tím hůře to vypadalo...Ani ty tři mirabelky nešly zabalit, byly sice tvrdší, ale zůstával mezi nimi volný prostor a taky to nešlo.
Švestky a větší slívy byly lepší, ale zase třeba hodně kyselé. Všechny ty bobulky byly za syrova celkem poživatelné, ale jak se zahřály, šalvostr (tj. lučavka)! Žádné množství cukru nepomohlo, otec s dvojí ironií říkal: "Je to pikantní!" Nevadilo mu to, hlavně že knedlíky byly. To úsloví měl z dětství, kdy se některá z tet takto vyjadřovala na návštěvě k nepoživatelným pokrmům.
Nedělali jsme nikdy knedlíky s jablky či hruškami, ač to není v kraji neobvyklé. Ani jahody se nám moc neosvědčily, ostatně matce se to zdálo škoda, měla je radši se šlehačkou. Povidlové si pamatuju maximálně z jídelen, nejspíš proto, že "kynuťáky" matka neměla ráda, nevařila je sladké ani slané.
To mělo svou příčinu v příhodě z dětství, když jako třináctiletou ji matka postavila k míse se začatým těstem, ať ty knedlíky dodělá, a odebrala se do porodnice...ona nad tím bezradně stála, a těsto se jí tak lepilo na ruce, že ji to celoživotně odradilo! K tomu se totiž bála, co se stane, když knedlíky neuvaří včas a otec, který přicházel z kanceláře, nebude mít oběd.

Nakonec jsme to ale vždy nějak upatlaly. Knedlík musel být skoro průsvitný, těsta jen maličko. To si matka odnesla z dětství, že knedlíkem má prosvítat to ovoce. I naše výtvory ještě zkontrolovala, aby varem nepraskly, ubrala přebytečné těsto a vařilo se. Někdy to taky bylo napínavé, knedlíky se rozvářely, slepovaly, myslím, že hlavně ten Knemix. Vylovené se musely propíchat vidličkou, aby utekla pára.

Na talíři si otec knedlíky připravoval velmi propracovaným způsobem. Však taky se o tom vedly sáhodlouhé vášnivé rozpravy, co je nejlepší pořadí. Časem byl jako kánón přijat tento sled operací:
Nejdříve rozkrojit, vyjmout pecky. Pocukrovat ovoce. Nasypat tvaroh, někdy perník, znovu trochu pocukrovat tvaroh. Navrch rozpuštěné máslo.
Příslušné nádoby se podávaly kolem stolu v nervózní atmosféře, muselo se rychle, protože tak složitý postup skrýval nebezpečí, že jídlo příliš vychladne! Jindy zase bylo másla nebo tvarohu pro všechny málo, muselo se přihřát či přistrouhat, to bylo další zdržení. Hotové drama!
Nejobtížnější bylo vyjímání pecek, to někdy trvalo a rodiče to nesli nelibě. A pokud se tam ještě objevil nějaký červ, to teprve začaly scénky. Matka tvrdila, že to nic není a že si jich nemáme všímat, ale s tím moc neuspěla. My ostatní jsme odkrojovali postižená místa a ještě déle se v knedlíkách šťourali - inu, pro ni nesnesitelné! Ale ovoce odpeckovávat předem nechtěla, ony se pak knedlíky špatně balily. Občas sice vyprávěla, že místo pecky se tam může dát mandle, ale to byly jen vzpomínky z lepších časů... Všelijaké ty blumy zas od pecky nešly, tak se s nimi špatně manipulovalo - nakonec jsme dostali vynadáno, že to máme nechat tak a pecku pak vyplivnout, že kdo na to má koukat! Přes veškerá úskalí jsme si pak na knedlíkách většinou pochutnali a v tomto směru žádná traumata nemám.
Vařili jsme je tradičně i na táborech, třeba na vodě, když jsme cestou potkali vhodné ovoce. Na jiném táboře pro menší děti zas byla jeden rok velká úroda borůvek a hlavní vedoucí, tehdy o pár let starší než já, vymyslela borůvkové knedlíky. Nedala si říct, že bude lepší udělat knedlíky prázdné a borůvky rozmačkat s cukrem navrch, neměla moc zkušeností s vařením. No mořily jsme se s tím tehdy dlouho, ale nakonec se dala přesvědčit a příště už to bylo v pohodě.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama