Palačinky v dětství

20. srpna 2008 v 14:27 | vilemina |  Laskavé vzpomínání
Babička nás se sestrou zapojovala do pomoci v kuchyni, jak se dalo. Vidím se, jak asi v pěti až šesti letech stojím na štokrdleti u plynového sporáku a pozoruju palačinku na pánvi, zda už zlátnou okraje. Pak volám na babičku, zaměstnanou právě něčím jiným, ať ji jde otočit. Později jsem směla sama ukrojit kousek tuku tzv. stoprocentního z velké bílé kostky v papíře se zeleným potiskem a hodit na pánev. Když se nalévalo těsto, mohla jsem pak i zakroužit trochu pánví, ale opatrně, spíš jsem ji jen nadzvedávala ze sporáku, držela jsem ji oběma rukama a sledovala, jak se spojují jednotlivé pramínky těsta do celistvé plochy, jak se v horkém tuku dělá z bublinek krajkový okraj. Držadlo pálilo, nebylo nijak izolované, muselo se obtočit utěrkou.
Předtím jsme jistě kvrdlaly těsto kvrdlačkou. V napnutých spojených dlaních se kvrdlačka jen míhala a těsto se našlehalo raz dva. Suroviny babička při své velkorysosti přidávala odhadem, ostatně měla letitou praxi. Vím, že za války dělala palačinky jen z vody a mouky a taky to šlo, byť se prý trochu trhaly…
Ke konci pečení jí těsto nabobtnalo a zhoustlo, tak přidala mléko či trochu vody, případně i cukru. Postupně se ze mě z hlídačky palačinek stala i obracečka a nalévačka, byla to pro mě činnost velmi zajímavá, zajímavější než si hrát s nádobíčkem. Neobešlo se to, myslím, bez nějaké menší popáleninky, jak jsem si neopatrně sáhla na pánev nebo tuk prsknul, ale nepamatuju, že by se z toho dělala věda - dnešní matky by asi dítě na stoličce u pánve s tukem nerozdejchaly :)
Hotové palačinky jsme mazaly džemem, výjimečně tvarohem a stáčely, cukrovaly navrch a po nějaké vydatnější polévce to bylo hlavní jídlo - určitě jsme jich snědli spoustu, dědeček třeba jich měl naskládán plný talíř, aspoň šest, my holky dvě tři. Jedly se příborem. Občas byly i palačinky se špenátem, ale na závěr musela být aspoň jedna sladká.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Yva Yva | Web | 2. září 2008 v 0:58 | Reagovat

Od našich českých palačinek jsem už dávno přešla na delikátní francouzské a ušila si tím na sebe bič, jelikož jich musím dělat kopec a to trvá pěknou chvíli. ;o)  Přátelé jdou z toho do vývrtky, palačinky jim připadají jako děsná věda, proto je ráda pro návštěvy připravuji.  Kdysi jsem je dělávala "na slano" s houbovou nebo i květákovou náplní a jak to tu píšu, tak si říkám, že bych je zas někdy mohla udělat. :o)

2 Lůc Mác Lůc Mác | Web | 29. června 2010 v 11:21 | Reagovat

krásné vzpomínky :) mě takhle k palačinkám opravdu nepustili, ale já se je opožděně naučila :), mám je ráda a určitě bych chtěla vyzkoušet i jejich slanou variantu, i když není nad tu vpomínkovou marmeládovou :)

3 Vilemína Vilemína | E-mail | Web | 29. června 2010 v 15:11 | Reagovat

dík, taky už jsem je zas dlouho nedělala - ve vedru se pečou špatně, ale jíst se dají  klidně, teď s jahodami, i se zmrzlinou...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama