Zpráva o veřejné produkci na Světu knihy

Pondělí v 22:35 | vilemina |  Povídání u stolu
Děje se tolik věcí, které souvisejí s mým vařením a psaním, že mě to úplně pohlcuje - a zároveň dodává energii. Naštěstí pro blog jsou takové osobní události tou správnou potravou, místem, kde všechny ty zážitky můžu ventilovat.
Vaření a další "blbnutí" kolem něj s psaním, focením a prezentacemi mě baví, tak si i přípravy užívám. A v duchu úderného hesla Těžko na cvičišti, lehko na bojišti si dávám na přípravách záležet. O tom, že mě nakladatel Albatros media pozval na Svět knihy, jsem už psala. Měla jsem za úkol předvést nějaké polední menu, které půjde podávat studené.


Už od února jsem plánovala, co uvařím. Vybraná jídla musela splňovat několik kritérií. Měla být uvedena v knize, měla se dobře přenášet, nedat příliš mnoho práce při přípravě a neměla být moc nákladná, aby za poskytnutou částku na něj bylo to občerstvení aspoň trochu vidětUsmívající se

Bůčkové placky s hořčicí a okurkou
Mrkvová pomazánka a la humr
"Sachr" z kompotu
Jablková bábovka
Tvarohová bábovka
Krupicové kuličky
Čaj s citrónem

Potom jsem některé recepty ještě vyzkoušela, ověřila, kolik čeho bude potřeba - a napsala nákupní seznam a rozpočet. Následovaly nákupy, první s předstihem na suroviny trvanlivé, druhý za týden na čerstvé. Naplánovala jsem, co se bude který den chystat, a pozvala pomocné ruce, tedy přemluvila kamarádky, protože bylo jasné, že bude třeba víc jídel chystat ve větším množství pokud možno najednou. Taky jsem promýšlela, čím pomocníky uhostím. Vybrala jsem slané koláče s chřestem, o receptu zas bude řeč někdy příště.
Dost jsem si lámala hlavu třeba s tím, jak transportovat na Výstaviště čaj - stihnu ho navařit ráno těch 10 litrů? Jak ho budu nalévat? Z velkých pětilitrových demižonů to jde špatně, konvičky bych si mohla půjčit, ale jak je zas dostanu sem a tam? Mohla jsem si půjčit i takový ten stojan na teplou i studenou vodu, jenže to by bylo taky dost komplikované na dopravu, a na čaj vhodný není. Ach jo - nakonec jsem se rozhodla pro obyčejné petky, ostatně menu bude lehce výletní. Vařili jsme ho v sobotu večer ve velkých hrncích, ráno horký by nešel nalévat. Konvice se "utavila" při druhé várce, naštěstí se do dalšího dne vzpamatovala.

Ještě jsem chystala malé letáčky s recepty na rozdávání, samozřejmě mi formátování dělalo psí kusy, ale výsledek dopadl dobře.
V sobotu však jsem se chtěla ještě podívat na místo samé a taky na některé známé.

V úterý jsem chystala těsto na slané koláče pro pomocníky a slušné množství tzv. Černé Venuše, tentokrát z velkého jogurtu, tvarohu, jedné zakysané smetany a jedné ušlehané šlehačky, skoro dvou čokolád, sušených švestek a trochy koňaku do piškotů.
Ve středu jsem nejdřív pekla slaný koláč a potom jsme mlely: maso, čtyři a půl kila pěkného bůčku, hodně masového, jsme zbavily kůže, vykostily, pokrájely a umlely a maso dochutily dle receptu. Následovala mrkev, kterou jsem odložila jen nasolenou do druhého dne, protože pomazánka má lepší konzistenci, když se mrkev trochu odvodní.
Okrájené kosti a kůžičky jsme upekly v troubě - našly si taky vděčné strávníky. Zbytek večera byl věnován skládání letáčků.
Ve čtvrtek jsme začaly s masem na placky - tvořily jsme je velké tak tři čtyři centimentry a postupně jsme je pekly na pánvích a později přece jen v troubě. Bylo jich čisté váhy dvě a čtvrt kila, ale nepočítaly jsme je Usmívající se
Krupicové kuličky z půl kila krupičky se dělaly špatně, ale trocha rumu navíc to zlepšila. Obalovaly jsme je v kakau jednoduše v pytlíku, jak mi připomněla matka, že je nejsnazší. Inu, maminka má vždy pravdu - bylo to hned.
Po vydařeném slaném koláči a Venuši jsme ještě doskládaly letáčky. Uklidit, umýt a spát.
Pátek patřil sladkému pečení. Díky stroji jsem umíchala těsto na dvě bábovky najednou bez námahy, nejprve tvarohové. Pak jsme připravily sachr na největší plech, dala jsem jednu a půl dávky, to bylo akorát. Jak jsem už vyzkoušela, celý plech jsem přiklopila válem a převrátila a polevu nanesla na spodní část. Mezitím vychladly bábovky a mohla jsem dát péci druhé těsto, jablkové. Do jablek bylo třeba přidat více citrónu, zdála se mi bez chuti, i trochu citrónové kůry. Upeklo se vše dobře, jen ten předchozí sachr se mi zdál lepší... Unavená jsem byla zas o něco více.

Sobota už patřila drobným dodělávkám, přípravám a Světu knihy, kam jsem odpoledne skutečně zašla. Když jsem viděla obrovský "stánek" Albatrosu, trochu mě to zaskočilo. Ale potom jsme se domluvily, jak vše uspořádáme, a pomalu jsem si to dokázala představit. Navštívila jsem mimo jiné ještě besedu s Věrou Noskovou, kmotrou mojí knížky, pokusila se vystát frontu u Petra Šabacha (neúspěšně), který shodou náhod čte teď mě, a zastavila jsem se u Dáši Derré na ochutnávce výborné francouzské paštiky pečené v jejích oblíbených kokotkách.


Večer jsem už "jen" pokrájela 40 rohlíků na kolečka, navařili jsme 15 litrů čaje a nakonec ho nalili jak do petek, tak do demižonu. Usnula jsem už v křesle.
Neděle začala balením všeho k převozu, nakonec jsem málem zapomněla ty letáčky! Syn nás dovezl se vším až před Průmyslový palác, kam právě přicházely moje kamarádky ve funkci hostesek. Byli jsme se vším nákladem vpušteni dovnitř a mohli jsme následující hodinu v extra salonku víceméně v klidu připravovat potřebné, zatímco vedle v sále probíhalo povídání s Irenou Obermannovou. Ač se mi táců zdálo hodně, najednou jich tolik nebylo, ale poradili jsme si. Připravili jsme i čaj do kelímků, "mladí" šli lákat diváky ochutnávkou.


Pak jsem nad mísami v sále něco povídala v rozhovoru s redaktorkou a za mnou se na červeném jevišti promítala upoutávka knihy. Rychle to uběhlo. Objevilo se tam i pár mě známých tváří. Až jsem se divila, kolik knihomilů se v takovém krásném počasí našlo. Lidi přicházeli i odcházeli, nakonec je nejvíc přilákaly nabízené moučníky. Moje hostesky ještě s poslední bábovkou obešly chodbu a jeden talíř jídla jsem poslala taky vedle do obchodu a do kanceláře. Obdržela jsem květinu pro účinkující a poděkovala se.


Nějakou dobu jsme sklízeli zbytky. Dobré bylo, že většina přepravních obalů se mohla hned vyhodit, tak nedalo moc práce, aby před dalším bodem programu s Radimem Uzlem byl sál opět připraven.

Asi se mi rozleží až časem, jaké to vlastně bylo. Mladým se zdál prostor moc uzavřený, kolemjdoucí spíše od návštěvy odrazoval, což jsem sama viděla a podle možnosti zvala postávající dovnitř.
Někteří zas akci chválili, hlavně nabízené jídlo. Ten sachr se uležel a chutnal dosti dobře, moje obavy, že se moc nepovedl, se ukázaly být liché. Ale chutnalo asi vše. Jeden pán prý dokonce prohlásil, že sice nevaří, ale ty krupicové kuličky rozhodně zkusí.
Těší mě, že jsem měla tu možnost na Světě knihy něco předvést, v podmínkách, které má jen velký nakladatel.
Musím říct, že před křtem knížky jsme měla trému větší - poprvé jít s kůží na trh jako autorka. S vlastním organizováním i uváděním akcí mám však zkušeností habaděj, jak budou moci zjistit čtenáři v pokračování Cukru na nitku. Ještě neprozradím ani pracovní název, protože píšu ve volných chvílích, a jak se dá tušit, těch aby jeden pohledal...
Počet komentářů: 4
 

Bůčkové placky

15. května 2012 v 9:27 | vilemina |  Laskavé vzpomínání
Bůčkové placky se pekly v nouzi v 70. letech, když tučného bůčku byl všude přebytek a řezníci ho přidávali jako povinnou položku snad ke každému nákupu. Některý se aspoň optal, ale jiný třeba jen neurčitě poznamenal: "A ještě kousek bůčku...", rychle vše sečetl, sbalil do jednoho balíku a podával - nebylo radno maso znovu rozbalovat a dívat se, co tam všechno je. Dohadování nemělo moc smysl, řezníci to podle etikety nebrali. "A co byste chtěla, mladá pani, " mohla zákaznice slyšet. Pokud se ozvala, že něco libovějšího, bohorovná odpověď : "Jo, to by chtěl každej", byla vše, čeho se dočkala.

Bůček koupený dnes byl až moc libový, tak jsem byla zvědavá, zda se placky z něj budou trochu podobat těm dávným. Při smažení dělaly velké bubliny a vlivem nějakého tajemného procesu nám moc chutnaly. Jedli jsme je teplé i studené, na výletě v chlebu nebo s bramborovým salátem.


Maso jsem vykostila, odřízla kůži, pokrájela na velké kusy a umlela doma na elektrickém robotu. Vybrala jsem desku s velkými otvory. Mlelo se snadno.
Do mísy jsem přidala 1 vejce a vodu, na 1 kg masa jí má být 200 ml. Osolila jsem a promíchala, hmota byla hodně morká. Ale ve chvíli se voda vstřebala a já jí přilila ještě trochu - začínám chápat přitažlivost těchto praktik v obchodě! Maso jsem dala odležet do lednice.


Nechala jsem ho tam déle z časových důvodů, k pečení jsem se dostala až za dva dny. Ale mletá směs vypadala i chutnala stejně. Pár placek jsem udělala větších a zbytek malých. Při pečení nepěnily nijak dramaticky, zato pěkně voněly. Chuťově taky nezklamaly, dost ty původní připomínaly. Nepřidává se žádná strouhanka ani mouka, ba ani cibule, tak je chuť masovější a jemnější. Ty malé placičky opět posloužily jako testovací materiál - hádejte kam.


Postupně se asi ze základního receptu vyvinuly i další verze, do kterých se dává místo vody mléko, navíc třeba strouhaný sýr, cibule - myslím, že v použití mléka a vody velký chuťový rozdíl není. A s dalšími variantami si může každý pohrát - chtěla jsem však vyzkoušet právě ten původní recept v nejjednodušší verzi.
Počet komentářů: 4

"Sachr" kompotový

7. května 2012 v 8:45 | vilemina
Už dávno jsem tenhle moučník nepekla, naposled jeho obdobu, či snad dokonce předchůdce, kefírový "sachr". Ten jsem formou bábovky pekla už na křest knížky, a že by mě kdovíjak nadchl, nemůžu říct - spíš jsem ho vnímala jako lehké zklamání. Chtěla jsem si ověřit, jak dneska chutná jeho varianta s kompotem, jestli by nebylo lepší použít na další veřejnou produkci ten. Oba recepty uvádím v Cukru na nitku, šlo o takové jednoduché buchty, které jsme za mého mládí pekli třeba na chalupě v remosce.

Použila jsem švestkový kompot, jak sama radím.
Našla jsem takové ty hanebné švestky, myšleno spíše bez chuti, domácí kompot od nějakého příbuzenstva, asi 5 let starý, samozřejmě v pořádku, ovoce dost rozměklé.
Vypeckovat ho nebyl problém. Přitom jsem rozloupla švestky na půlky, aby v těstě nebyly tak velké kusy. Měkké ovoce se rozpadalo samo, to bylo naprosto v pořádku.
Váhala jsem s robotem, ale stačilo těsto zpracovat ručně. Žádný tuk s cukrem se nešlehá, všechny suroviny by se mohly tudíž spojit lehce, aniž by kladly významnější odpor:)


Do mísy jsem naměřila 500 ml polohrubé mouky - proti původnímu receptu jsem jí 100 ml ubrala.

TIP:
Na tento trik, jak přiměřeným snížením podílu mouky vylepšit příliš chudé či obyčejné recepty, jsem přišla nedávno. Nemusí se nic dalšího vážit a přepočítávat a poměr surovin se snadno změní k lepšímu.

Cukru jsem rovněž trochu ubrala, dala jsem ho jen 230 ml - záleží i na sladkosti kompotu. Kakaa jsem ještě trochu přidala, 6 pěkných lžic ho bylo. Rovná lžíce sody, 2 vejce a celý kompot se vší šťávou k tomu. Stačilo jen jednoduše zamíchat a nalít těsto do pekáčku s papírem na pečení. Dala jsem péci na 180 stupňů do předehřáté trouby.
Než se těsto upeklo, měla jsem čas popřemýšlet, jakou použiju polevu, zda tu, co patří k receptu. Ale ano, udělám tu původní, rozhodla jsem se pro autenticitu. Kupovaná se moc láme, je příliš tvrdá. Poleva z čokolády a šlehačky, kterou jsem si oblíbila v posledních letech, se mi zase zdála k těstu příliš luxusní, z jiného levelu.


Dala jsem do menší misky dva plátečky másla, aby ho bylo po rozpuštění asi pět lžic, a před dopečením strčila do trouby. Přidala jsem dvě vrchovaté lžíce kakaa, 150 g cukru moučka, 3 lžíce rumu a promíchala. S touto polevou v mládí pamatuju spíše potíže, chutnala sice dobře, ale špatně se natírala. V původním receptu se píše - lijeme za horka. No, lít právě moc nejde, ale tentokrát jsem mohla zkusit, jak to dopadne, když se nanese na opravdu horký moučník hned po vytažení z trouby.
Díky papíru na pečení jsem totiž celou buchtu dobře vyklopila na vál a okamžitě mohla dávat polevu, která se krásně rozpouštěla a získala lesklý a hladký povrch. Chovala se úplně jinak, než jak pamatuju z mládí! Asi jsme to nedělali úplně dobře, měli buchtu jen vlažnou - tohle bylo jiný kafe!
Když těsto vychladlo, zkusila jsem okraj, moc mě zajímalo, jak koláč dopadl. Švestkový "sachr" s upraveným poměrem surovin však chutnal báječně, plně, žádná suchá buchta. V chuti se neprosazovaly švestky ani soda, sladký byl akorát a díky k dobrému kakau velmi jedlý, jak potvrdila provedená anketa :) Moučník jsem totiž vzala otestovat spřáteleným kolegyním.

Bude i součástí Poledního menu na Světě knihy.

Počet komentářů: 11

Další články

Kam dál